Vzpomínky mého dědy Jana "Forsajta" Jílka na Malou pevnost Terezín.

 

Jan Jílek člen odbojové skupiny Národní sdružení čs.vlastenců, vedené v oblasti bydliště Šildnerem ml., kterého J.Jílek ostře kritizuje (na vyzvání gestapa se dostavil řetěz zatýkání atd.).Vlastní činnost: společně s řezníkem Jaroslavem Hrubým "živili severní Moravu(Čechy)masem". J.Jílek porážel načerno dobytek a maso dávali českým lidem. Nevěděl nikdy, jaký úkol mu bude přidělen, věděl, "že z toho nevyleze". Byli tak živeni partyzáni, ilegalisté. J.Jílek nic po svém zatčení neprozradil.

 

Zatčení:9.5.1944

 

To už viděl, "že to hoří". Sekl se marod. Nezdržoval se doma, ale musel si jít pro nemocenský lístek. Pracoval tehdy u stolářské firmy Schnabel v dnešní Havlíčkové ulici  v Šumperku. Byla to umělecká stolárna. Udal ho šéf firmy, který telefonoval na gestapo, jakmile si přišel pro pokladenský lístek, a tak byl zatčen v ojektu dílny. K útěku mu chtěl pomoci německý dělník, soc.dem. Lorenz z Oskavy, nepodařilo se. Chtěl utéci přes umývárnu, tam ho ovšem gestapáci nepustili. Utéci se mu nepodařilo ani při pěší eskortě na gestapo u železničních závor. J.Jílek tvrdil, že se mu před zatčením podařilo zahodit pistoli, tvrdí, že organizace v Sudkově zbraně měla a že v Sudkově byl zabit německý četník. Pistoli si prý uschoval, neodevzdal ji po demobilizaci v r.1938. Ze zbraní, které organizace měla, se nikdy proti nacistům nevystřelilo, naházel je prý J.Jílek do "Žižkovy tůně". "Vedoucí byli idioti, zapanikařili". Část zbraní byla po celou válku ukryta v přístavku nad vraty rolníka Kouřela v Kolšově. Na gestapo byl odveden pěšky a začaly výslechy na šumperském gestapu. Byl těžce ztýrán, ač gestapák Bezditschke to brzdil, resp. ptal se, zda jim to bití prý oplatí. Odpověděl, že takový hulvát nebude. Vězněn v býv. donucovací pracovně, tam museli pít vodu ze záchodu.

 

Terezín:

 

Odjezd vlakem, v Bohušovicích na nádraží se prý gestapáci začali hádat mezi sebou a řvali na sebe. Došlo totiž ke kontroverzi mezi eskortou a projíždějícím něm. raněnými vojáky z lazaretního vlaku. Jeden zafačovaný voják na gestapáky prý křičel: "Co je sem taháte, na frontu běžte!". Následoval pěší, pochod do Malé pevnosti.

 

Přijetí:

 

M.Horníček rozbil porcelánovou misku na jídlo hned při přijetí a dostal nafackováno. Stolář Urbášek dostal nakopáno. "Já všecko snášel, protože se mnou se život nikdy nemazlil". Deku jsme nevyfasovali. Byli jsme rozděleni na 2 cely na IV.dvoře. Já byl na"jevišti" vpravo. Hlásil jsem se do práce. Na cele bylo asi 70-80 lidí. Legrace tam nebyla.

 

 

Dopis, takzvaný moták, který děda poslal v r. 1944 z Terezína babičce Marii (roz. Krannichová). V dopise děkuje za narození syna Jeníka a blahopřeje babičce k narozeninám.

 

 

Práce:

 

Dostal jsem se do stolářské dílny. Jeden čas jsem také dělal cimerku. Ve stolárně jsem se zprvu snažil dělat co nejméně, hlavně ovšem kazety jako upomínkové předměty. Byl jsem chycen, tj. kazeta se dostala do rukou Sternkopfovi. V dílně byl kápem František Gronych. Dobrý byl SS Polzer z Pasek, tomu se kazeta mohla ukázat. Ale od Sternkopfa dostal Fr.Granych nařezáno kovovou naběračkou (Sternkopf byl opilý), chtěl vědět, kdo kazetu vyrobil. Tak jsem se přihlásil, protože jsem se na to týrání už nemohl dívat. Nařezáno jsem nedostal, ale pak jsem kazety musel dělat pro Sternkopfa na zakázku. Na půdě nad dílnami jsme kradli hrách a vařili si ho v dílně. Jinak nám Sternkopf, když se objevil, dával chleba, byl věčně opilý. Na dílně se pro SS pálila kořalka z vína, z chleba kradeného vězňům a z ořechů. Aparát obsluhoval V. Berka ze Zábřeha (viz. vzpom. rozhovor s V. Berkou - potvrzuje). Jeden kbelík kořalky jsem ukradl a rozdal na cele vězňům, kteří se opili.

 

Malá pevnost Terezín (IV.dvůr)

 

Padělání anglických liber:

 

Měl jsem dost volný pohyb po dvoře i po prostranství před celami za dílnami. Také po pevnosti jsem se dost volně pohyboval s brašnou na nářadí. V jedné místnosti za dílnami, někde na proti lípě (krásně na ní zpíval kos), tam, kde bývaly uskladněny pily a hoblíky, jsem nakoukl a chlap, který byl uvnitř (český vězeň) na mě zavolal: "Tady děláme falečné peníze, musíš honem ven, nebo nás zabijou." Byl tam rovněž sklad nakradených kancelářských strojů z Francie, které se na pevnosti opravovaly, byly umístěny za dílnami v celách. Byla jich strašná spousta. Mezi vězni byli i nepolitičtí a ti byli sprostí.

 

Zpěv:

 

(to už byl J.Jílek na cele II.dvora) Organizoval učitel Krejčí, který se po válce zastřelil. Organizoval i jiné formy zábavy. Také se na cele konaly přednášky. Při pobytu, na práci na Jenerálce slyšel J.Jílek recitovat komunistickou báseň.

 

Jenerálka: 

 

 

Zámek Jenerálka na Praze 6. Bývalý hospodářský dvůr z konce 18. století neobarokně přestavěn na zámek. V zámku ve 2. polovině 18. století sídlila údajně část rakouského generálního štábu - odtud název Jenerálka. V roce 1922 se stal zámek domovem legionářů - invalidů. Za II. světové války po atentátu na R. Heydricha zde sídlily v dětském domově s vojenským drilem děti rodičů, kteří byli odvezeni do koncentračních táborů, nebo byli popraveni. 

 

J.Jílek: Asi 30 nás tam bylo po 3 týdny. K Moravákům se chovali dozorci hůř-byli jsme považováni za partyzány. Hlídali nás ovšem na Jenerálce češ. četníci. Byli to  prevíti. Jednou jednomu z nich nešťastnou náhodou spustila zbraň, nic se naštěstí nestalo, ale dotyčný pravil: "To by se toho stalo!" Také jsem pracoval na stolářských pracích v pečkárně i na Pankráci. Na Jenerálce byli koně z Lidic. K Moravákům se četníci chovali špatně. Když za mnou po válce přišli kvůli potvrzení o svém chování, vyhodil jsem je. Na Jenerálku nás vezli autem hlavně stoláře, pamatuji se na Jakšu a Urbana. To co o Jenerálce píše K.Křivánek ("Terezín-Jenerálka" Hlas revoluce : roč.29, č.25 z 21.6.1975) je všechno lež, říká J.Jílek. Na pevnosti se i lumpárny ovšem dělaly, např. v prádelně po pravé straně dílen se koupávaly ženy, no udělali jsme ve zdi díry a koukali na ně. Nějaký plukovník na to složil báseň. Když jsem přišel do dílen, bydlel jsem v cele za dílenským dvorem. My jsme odcházeli na koupání na I. dvůr vedeni kápem Schleisem, v několikastupech, po vojensku. To štvalo gestapáky, řízné povely udílel kápo atd. Blechy jsem neměl díky tomu, že jsem deku polil naftou, tak na mě nešly. Je možné říct, že dílny se měly lépe než ostatní. Já jsem se dostal na mnoho míst na pevnosti, prakticky všude. Tak jsem např. dělal vrata na IV. dvůr. V jedné cele tam byla zavřená židovka s děckem a krásně zpívala, to jsem plakal. S Hatoňem jsem spravovali dveře k její cele.

Rádio na dílnách:

 

J.Jílek tvrdí, že měl hlavní podíl na zhotovení přijímače, a to ze součástek, získaných z přijímačů bachařů, které si dali opravit na dílny po bouřce, kdy se jim přístroje spálily. Prý s vězněm Janodů sestavili rádio podle plánku, který nakreslil J.Jílek. Poslouchalo se prý 4x denně. Shodně s Berkou vypovídá J.Jílek, že byla proražena zeď do Polzerovy kanceláře, Sternkopf byl věčně v kantýně. Poslouchal Hatoň. Ze zpráv si J.Jílek pamatuje na Churchillovu řeč, reprodukovanou v čes. vysílání z Londýna: "Válka skončí brzy na jaře (1945)".  Z Moskvy Gottwald reprodukoval prý Stalinova slova o tom, že "bez spojenců bychom válku nevyhráli". Zprávy byly předávány lékařům na marodku. J.Jílek se dostal do styku s K.Kroftou, jemuž je sděloval v bramborárně. S Kroftou měl diskuse, věřil J.Jílek v myšlenky komunismu. Kroftu prý nazýval v žertu "travičem studní", Krofta ho zval na náštěvu po válce. Jeho sestře, která byla vězněna na ženském dvoře, nosil od něho dopisy, předávány prostřednictvím učitelky. Jinak Krofta byl podle J.Jílka dobrý, rozumný člověk. Byl ovšem na manuální práci nešikovný, "já na pevnosti jsem byl mnohem mocnější než on", shrnul svůj úsudek J.Jílek. O vězni Pouzarovi z Ústí n/O. říká,že ošetřoval a krmil na pevnosti prasata, od něho získávány brambory, zelí při šlapání, které prováděli vězňové.Také v okruhu těchto vězňů šířil J.Jílek zprávy z rozhlasu. J.Jílek kritizoval strach některých vězňů: vězeň Suchomel ze Zábřeha prý chtěl J.Jílka udat, že se na dílně poslouchá rádio a říkal to přímo v dílně. Celá dílna se ovšem postavila na Jílkovu stranu, se Suchomelem se Jílek porval, rozsoudil to kápo Schleis. Byli u toho jmenovitě Kučera, Čapík z Rynic u Plzně.

 

Dozorci: 

 

SS-Oberscharführer Stefan Rojko (1910–2000)

 

 

 

 

J.Jílek: "Hohaus byl asi dobrý, měl silnou motorku BMW, na níž se jednou těžce naboural a zranil."

 

 

 

Dodatek:

 

1.Jednou šel něco spravovat k Jöckelovi do bytu, byla tam M.Pixová, zrovna pekla buchty. Řekl prý, ať uhne od trouby, vyndal buchty a odešel s nimi.

2.Zmlácen Mendem, který vyrazil J.Jílkovi zuby.

3.Spoluvězeň Fuchsa ze Šumperka měl bratra Oldřicha, který byl ve Španělsku, znal se s kpt.Fajtlem. Po válce Fajtl navštívil Šumperk a hovořil s Fuchsou i Jílkem.

 

 

 

Odchod z Terezína:

 

Odjel do Breslau, J.Jílek chtěl za každou cenu utéct. V Breslau, ve věznici se mu naskytla příležitost při odvážení vězňů autobusem. Chytil se zespodu a vyjel z brány věznice. Breslau byla bombardována, zmatek, v jednom z domů se přejedl sádlem. Dostal se na nádraží, odtud do Lodže, kde se setkal s Rudou armádou. Jezdil prý pak s autem, dostal rudoarmějskou uniformu. Došel až do Ostravy, kde se mu splnil sen: dojet domů na takovém "bavoráku"  

(BMW-motocykl 500ccm,výroba:Bayerische Motor-Werke) jaký měl na Malé pevnosti Hohaus. Po válce také na něm závodil. Svědkové toho, že na pevnosti říkal, že na takové motorce se vrátí domů, jsou: Hübl, Hatoň, V.Berka.

 

  Děda na válečné motorce zn.BMW při závodech.(Číslo 1 vpravo)

 

 

Návrat domů: 26.5.1945

 

                                                                                                 

 

Poznámka:

 

J.Jílek je člověk velmi svérázný, který má některé rysy ze švejkovských postav a jiné z doby starých bouřliváků. Záznam rozhovoru byl pořizován obtížně a nikoliv na jednom místě. Jinak je to ovšem člověk velice hodný a nesobecký. Pro své poněkud výstřední chování je znám jako zvláštní postava v Šumperku a nazýván různými přezdívkami, nejčastěji "Forsajt". Psal o něm "Mladý svět", č.10, roč.1964, článek J.Velek: Anno, neplač a zase přijeď. (str.6). Je to článek o čs.mistryni světa v krasojízdě na kole Anně Matouškové, která v závěru interview děkuje panu "Forsajtovi" ze Šumperka (pravým jménem se jí J.Jílek nepředstavil) za dar: láhev medu pro posílení nervů před závody. J.Jílek si nepřál, aby mu opis vzpomínky byl zaslán a "zakázal" si jakékoliv další dotazy týkající se jeho "terezínské historie", jak řekl.