Po stopách pradědy Františka Koláře – cesta za tajemstvím lazaretu v Bolzanu

František Kolář byl pro mě jednou z těch postav v rodokmenu, které mě fascinovaly od samého začátku. Narazil jsem na něj při prvních krůčcích svého rodopisného bádání. Na rozdíl od jiných příbuzných, o kterých jsem se dozvídal pouze z úředních záznamů, po sobě František zanechal něco víc – staré fotografie, osobní dokumenty a několik vzpomínek, které pomalu vykreslovaly příběh jeho života. Přesto mě jedna část jeho osudu stále unikala. Jakou roli sehrál ve válečných událostech první světové války? Jedinou stopou byla stará pohlednice z lazaretu v italském Bolzanu z roku 1914. A tak začalo moje pátrání.

Text na pohlednici byl jednoduchý, přesto ve mně probudil mnoho otázek: „Na Štěpána odjíždím dále do Trientu.“ František, který se zotavoval v bolzanském lazaretu, měl být převezen dál, ale odkud do lazaretu vůbec přišel? Jaká zranění utrpěl? Veškeré mé internetové pokusy o hledání zmíněného lazaretu byly bez úspěchu. Adresa: K.u.K. Reserve-Spital Marienschule VI Bozen mě do konkrétního místa neposunula, ale naděje mě neopustila. Když jsme pak s rodinou plánovali letní dovolenou, věděl jsem, že Itálie bude tentokrát jasnou volbou. Výlet do Bolzana jsem zahrnul do plánu a cítil, že se snad přiblížím k odpovědím.

Po pár dnech u moře konečně nastal ten den. Naše cesta nás zavedla do malebného Bolzana. Město mě uvítalo svou atmosférou a nádherným počasím. Procházel jsem jeho úzké uličky s pocitem, že mi praděda František možná někde pokynul k tomu, abych tady jednou zamířil. Plný očekávání jsem se vydal hledat onu budovu, kde kdysi ležel se zraněním můj pradědeček. Hned prvního postaršího muže, kterého jsme potkali, jsem požádal o radu, ale název „Marienschule“ mu nic neříkal. Po půlhodině procházení a přemýšlení, zda vůbec mám naději na úspěch, oslovila moje máma starší ženu, která nám nakonec poradila. Naše kroky nás zavedly k rohovému domu s nápisem Marienschule. Cítil jsem obrovskou radost, protože jsem stál na místě, kde před více než sto lety ležel můj pradědeček, zraněný a snad i s myšlenkami na návrat domů.

Udělali jsme několik fotografií, já stále dojatý z tohoto zjištění. Moje máma přišla s nápadem, že bychom se mohli pokusit dostat dovnitř. Zazvonili jsme u dveří a během okamžiku se za nimi objevila řádová sestra, která nás vlídně pozvala dál. Byla jsem trochu nervózní, když jsem jí vysvětloval, proč jsme přišli, ale její tvář se rozjasnila, když jsem se zmínil o válečném lazaretu. S úsměvem mi potvrdila, že zde za války skutečně lazaret byl. Projevila radost, že mě zajímá osud pradědečka, který válku přežil, a slíbila, že se za něj pomodlí. Po společné fotografii a srdečném loučení jsem věděl, že mám důvod být vděčný – jak sestrám, tak pradědovi, který mi přenechal tento kousek své minulosti.

Pátrání po jeho příběhu však nebylo jen o cestě do Bolzana. Každý takový moment, kdy se člověk ocitne na stopě předka, přináší do života nový pohled na rodinnou historii. Byl to pro mě nejen objevný zážitek, ale i emocionální propojení s minulostí, kdy jsem pocítil k pradědečkovi zvláštní blízkost. Začínám chápat, že i zdánlivě malé kroky v rodopisném pátrání mohou být v našich životech nesmírně cenné. Stojí za to pokračovat a hledat další kousky tohoto fascinujícího příběhu, ať už mě vedou kamkoli. Tento malý krůček byl v mých očích obrovským skokem pro rodopisce, který touží objevit, kým byli jeho předci.

Závěr

Pátrání po válečných osudech mého pradědečka Františka stále pokračuje. Dnes se domnívám, že do první světové války narukoval v řadách jihlavského pěšího pluku č. 81, a to hned na jejím počátku. Je pravděpodobné, že bojoval v Srbsku, kde byl pravděpodobně zraněn a následně převezen do lazaretu v Bolzanu. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených a tuším, že cesta za pradědečkovým příběhem mě ještě zavede k dalším objevům. Pokračuji ve snaze propojit jeho minulost s naší současností a zachovat tento příběh pro další generace.