Jak začít s rodokmen? To je první otázka, kterou si začínající rodopisec (genealog) položí. Pokusím se na pár řádcích odpovědět. Snad Vám, kteří máte touhu znát příběh své rodiny trochu pomohu. Článek ZDE

Jak začít s rodokmenem?

Jak začít s rodokmen? To je první otázka, kterou si začínající rodopisec (genealog) položí. Pokusím se na pár řádcích odpovědět. Snad Vám, kteří máte touhu znát příběh své rodiny trochu pomohu. Ač se to nezdá, tak začátek v bádání může být relativně snadný, tedy pokud máte někoho, koho se můžete ptát. Nejsnadněji se začíná v rodině, ptejte se rodičů, prarodičů a ostatních příbuzných. Požádejte je o fotografie, dokumenty, starou korespondenci apod. Neváhejte ani s návštěvou u vzdálených příbuzných, nikdy nevíte, co Vám může prozradit vzdálená teta, která Vás viděla naposledy v peřince. Když se to podaří a vy máte v ruce například starou fotografii, tak se ptejte na jména a místa, kde byla fotografie pořízená apod. Veškeré informace si zaznamenávejte a pomalu si vytvářejte rodinný archiv, nejen v papírové podobě. V dnešní digitální době je snadné dokumenty oskenovat a uložit do svého počítače. Vše se Vám může hodit v budoucím pátrání. Například: Já jsem dlouho hledal první manželku mého dědy a nakonec jsem jí našel jen díky malé poznámce v pracovní knížce, která mě dostala na stopu. Mimochodem, nejen tu pracovní knížku, ale i ostatní cenné dokumenty jsem zachránil před spálením v kotelně u svého strýce. Podezřelá krabice ležela vedle kotle a bylo štěstí, že jsem mu šel tehdy zatopit a našel jí, jen nevím, kolik toho předtím proletělo komínem :-( Takže, nejlépe začít v rodině a čím dříve, tím lépe. Dalším zdrojem cenných informací jsou hřbitovy, kde jsou pohřbeni Vaši příbuzní. Projděte celý hřbitov a dokumentujte. V dnešní době to lze i online a to i s možností vyhledávání podle příjmení. Celý tento proces získávání informací je potřeba proto, aby se mohlo přistoupit k matrikám. Protože u matrik existuje lhůta pro zveřejnění, kterou musíme překlenout.

Protože zveřejnění matrik se řídí archivním zákonem, který stanovil ochranné lhůty pro zveřejnění. Konkrétně u zápisů narozených 100 let, oddaných 75 let a u zemřelých 50 let. Pozor, tyto ochranné lhůty platí od posledního zápisu v matrice! V praxi to může znamenat například to, že je matrika vedená od roku 1860 do roku 1930 a v takovém případě se matrika zveřejní až po roce 2030! Pokud se Váš předek narodil v roce 1860 a je uveden v takovéto matrice, tak se k zápisu online nedostanete a to i přesto, že zápis splňuje lhůtu sta let a splňuje podmínku pro zveřejnění. V takovém případě se kontaktuje příslušný matriční úřad, který Vám za poplatek vystaví opis, popřípadě umožní nahlédnutí do příslušné matriky. V tomto případě není potřeba dokládat příbuzenský vztah, ten se dokládá jen v případě, že je záznam v ochranné lhůtě 100, 75, 50let, podle druhu matričního zápisu. Takže, pokud není záznam v ochranné lhůtě, kontaktuji příslušnou matriku e-mailem, většinou jsou matrikářky ochotné a záznam zdarma zašlou. Pokud je záznam v ochranné lhůtě musíme žádat oficiálně, takže e-mail nepřipadá v úvahu. Ale pohodlná cesta existuje. V dnešní době lze i doložení příbuzenského vztahu řešit online, konkrétně přes datovou schránku, kdy se posílá žádost o matriční záznam a zároveň se doloží příbuzenský vztah, většinou rodným listem.

Ale věřím, že ve většině případů se na začátku dostanete k takovým informacím, které Vám umožní pátrání v online matrikách hned. Online matriky jsou zveřejněny v digitálních archivech. U nás jich je osm. Pro Moravu to je MZA Brno a SOA Opava. Pro Čechy to jsou SOA Třeboň, SOA Plzeň, SOA Litoměřice, SOA Zámrsk a SOA Praha. V Praze to je Archiv hlavního města Prahy (odkazy naleznete zde: ) Přikládám mapu pro přehlednost a uzemní působnost jednotlivých archivů.

Informace o narození předka již máme od příbuzných, či z matričního úřadu a tak můžeme do online matriky. Pro názornou ukázku jsem si vybral člověka, který je můj vzdálený příbuzný a mám ho v rodokmenu, jeho jméno je Cyril Kučera.

Vím o něm jen to, že se narodil 30.6.1897 ve Lhotce u Mrákotína a jeho manželka byla Růžena.

Jeho narození budu hledat v online matrice pro Lhotku, která je zveřejněna na webu MZA Brno. Po zadání názvu obce do vyhledávače se zobrazí matriky pro obec Lhotku. Tady také zjistím, že Lhotka spadala pod farnost Mrákotín. V tomto případě mám k dispozici 11 matrik a 3 indexy (seznam osob podle abecedy pro snadnější nalezení dané osoby v matrice) pro farnost Mrákotín. 

Protože znám rok narození, tak otevírám matriku narozených se signaturou 6698 pro roky1890-1912. Po otevření zjistím, že je matrika vedena pro 9 obcí včetně Lhotky. Tady doporučím registraci na webu, protože se Vám zobrazí záložky, které Vás pohodlně navedou na danou obec. Navíc si budete moci vytvořit i vlastní záložku se záznamem, který jste si našli a pohodlně se k němu vždy dostanete. V našem případě je to čtvrtá záložka, která nás dovede do Lhotky. Po kliknutí na záložku se dostaneme na první stránku pro obec Lhotku a po přiblížení zjistíme, že je vedena skutečně od roku 1890. 

Nás ale zajímá rok 1897 a na ten se dostaneme pomocí šipek, popřípadě zadáním čísla stránky (pokud jí známe). Šipkou můžeme listovat o jednu stránku, popřípadě “rychlou“ šipkou o deset. Nám stačilo 5 stránek a už vidíme záznam o narození Cyrila Kučery.

Záznam nám nabízí opravdu mnoho informací a to nejen o něm ale i o rodičích a prarodičích. Važte si toho, ve starších záznamech bude informací podstatně méně. Ale zpět k záznamu. Cyril se narodil 30.6.1897 a křtěn byl 1.7. 1897. Křtil jej a do knihy narozených zapsal Alois Bambula, kooperátor. Dále vidíme dvě čárky, které značí narození pohlaví a zda bylo dítě manželské, či nikoliv. V dalším poli vidíme, že se narodil v čísle 11. Jeho otcem byl Jan Kučera, kameník ve Lhotce, manželský syn Jana Kučery, chalupníka ve Lhotce a jeho zemřelé manželky Kateřiny rozené Hron. Máme tu i dárek od A. Bambuly v podobě data narození otce, který se narodil 21.10.1872. O matce čteme, že to byla Maria, manželská dcera Matěje Dvořáka, půlláníka ve Lhotce a jeho manželky Markéty, rozené Píza a další dárek v podobě data narození Marie. V posledním poli se uvádí jména kmotrů, konkrétně Václav Kameník, krejčí a Kateřina, jeho manželka oba ve Lhotce. Pozornému oku neuniklo, že nám Alois zanechal i datum svatby zapsaných rodičů, svatba se odehrála 18.8.1896 v chrámu Páně v Mrákotíně. A ještě pozornější vidí poslední poznámku a to o svatbě samotného Cyrila, který si vzal 26.2.1927 v Mrákotíně Růženu Dvořákovou.

  Alois Bambula nám zanechal opravdu hodně informací, které nás posunou dál v pátrání. Máme data narození a svatby rodičů, všechny tyto záznamy si už dokážeme dohledat online. Nás ale stále zajímá život Cyrila Kučery. Kolik měl asi dětí, jak žil a jak a kde zemřel? Jedno víme, na jeho svatbu se online zatím nepodíváme, přestože už není v ochranné lhůtě, tak z důvodu výše psaného je ještě na matričním úřadě. Jak ale zjistím, kdo byla jeho manželka, kterou si v roce 1927 bral? Možností je více, mohl bych zkusit prohledat matriku a doufat, že byla také ze Lhotky, či z blízkého okolí a že bude u jejího záznamu stejná poznámka o svatbě s Cyrilem Kučerou. Také bych mohl požádat matriku v Mrákotíně a získat opis. Já zkusím hřbitov v Mrákotíně a třeba naleznu kýžené informace. Štěstí se usmálo a já mám fotografii náhrobku, kde leží Cyril i jeho žena Růžena. Z náhrobku jsem získal nejen data narození a úmrtí, ale i cenné fotografie. 

Růžena se narodila 20.8.1901 a zemřela 18.10.1979. Cyrilovo narození už mám a tak si zaznamenávám datum úmrtí a zjišťuji, že zemřel v poměrně mladém věku 44 let, konkrétně 26.8.1941. Mám štěstí, protože matrika zemřelých je zveřejněna až do roku 1943 a záznam o úmrtí si snadno dohledám. Ze zápisu o úmrtí zjišťuji, že se živil jako kamenický pomocník a zemřel v nemocnici v Počátkách, příčina úmrtí – tetanus.

Na příkladu Cyrila Kučery jsem chtěl přiblížit tento nádherný koníček, kterým rodopis je. Pro zmapování života našich předků je dost materiálů, které máme možnost studovat z pohodlí domova a je škoda toho nevyužít. Matrika je základ, dále můžeme využít kroniky, sčítací operáty, staré mapy, pozemkové knihy atd. Pokud si například pročtu kroniku obce Lhotky, tak zjistím, že se Cyrilova rodina v rámci Lhotky přestěhovala, kdy otec koupil v roce 1909 domek č.24. Také je zapsáno, že Cyril narukoval v r.1915 do Velké války a to společně s bratrem Janem a otcem. Všichni se z války vrátili, což nebylo pravidlem a nejen ve Lhotce je toho důkazem pomník padlých. V kronice se také dočteme to, že v r.1930 postavil Cyril s manželkou dům ve Lhotce č.38.

Tímto bych zakončil můj stručný návod, jak do začátku v rodokmenu. O rodině Cyrila toho víme pro začátek celkem dost, ale je ještě dost informací, které čekají na to, až si je najdeme. Doufám, že Vám můj návod, alespoň trochu ulehčí začátek v poznávání vlastních předků a jejich života. Martin .-)

P.S. Proč jsem si vybral zrovna Cyrila? Byla to náhoda, ve Lhotce stojí křížek, který jsem si chtěl vyfotografovat. A při prohlížení jsem zjistil, že ze zadní strany soklu je fotografie muže s uvedeným datem úmrtí. Nic víc, jen datum. Někdy stačí málo a trochu zvědavosti. Nakonec jsem zjistil, že ten neznámy z fotky měl jméno, rodinu, a že to byl můj vzdálený příbuzný.

Tady jsou odkazy na stránky, které používám nejvíce: TADY

A tady na pomůcky, které jsem nejvíce využil v začátcích: TADY

Zveřejnil jsem opis kroniky pro obec Lhotku.

Kronika k nahlédnutí ZDE!

(aneb jak jsem hledal lazaret)

O osobu pradědy Františka Koláře, jsem se začal zajímat, hned od prvních dnů svého rodopisného bádání. Je to jediný prapředek, který po sobě zanechal nejvíce genealogicky zajímavého materiálu (fotografie, dokumenty). Dnes, je to nejlépe zmapovaný člen mého rodokmenu. Jediné co mě stále uniká, je jeho válečná minulost z dob 1. světové války. Jediné vodítko, které jsem měl (mám) je zaslaná pohlednice z lazaretu v Bolzanu v Itálii. 

Pohlednice byla zaslaná v r. 1914. Bohužel, zatím jsem nezjistil, z které fronty byl převezen do lazaretu v Itálii. V pohlednici píše, že na Štěpána odjíždí dále do Trientu. Hned, co jsem dostal pohlednici do rukou, snažil jsem se uvedený lazaret najít. Adresa byla: K.u.K. Reserve-Spital  Marienschule  VI Bozen.  Bohužel, přes internet jsem nenašel nic bližšího a pátrání jsem na nějaký čas zanechal. Letos v létě jsem naplánoval rodinnou dovolenou v Itálii, samozřejmě se zastávkou v Bolzanu. 

Celý týden u moře jsem se nemohl dočkat, až pojedeme zpět a pokusíme se najít zmíněný lazaret. Den D nastal a my jsme se vydali na cestu. Po příjezdu do Bolzana nás vítalo krásné počasí, které přímo vybízelo k procházce po neznámém městě. Hned prvního postaršího muže jsem požádal o radu, kde hledat, bohužel, název Marienschule mu nic neříkal, zhruba po půl hodině procházky po krásném městě, oslovila máma starší ženu a ta nám poradila, kde dům najdeme. A skutečně! Po chvíli jsem spatřil rohový dům a nade dveřmi se skvěl nápis MARIENSCHULE. Byl jsem radostí bez sebe, vždyť jsem v daleké cizině na místě, kudy prošel i můj praděda v uniformě rakousko-uherské armád

Udělal jsem pár fotografií a byl jsem spokojený. Mámu napadlo, že by bylo fajn podívat se dovnitř a hned zazvonila na zvonek. Po chvíli se ve dveřích objevila řádová sestra a pozvala nás dál. Vysvětlil jsem jí, co hledáme a ona nám opravdu potvrdila, že za války zde byl skutečně lazaret. Byla ráda, že náš praděda válku přežil a byla nadšená z toho, že se zajímáme o své předky, při loučení jsme se na památku vyfotografovali a slíbila nám, že se za nás pomodlí. Je to úžasný pocit, když najdete něco, co Vás může posunout v pátrání dál. Řekl bych, že je to malý krůček pro člověka ale obrovský skok pro rodopisce.

Článek o obci najdete ZDE.

Nový článek o mém prastrýci Miroslavu Krušinském, tankista 1.čs.tankové brigády. Článek ZDE

Tento článek, pojednává o životě mého prastrýce, plk. Miroslava Krušinského (tankisty - 1.čs.tankové brigády v SSSR).

Miroslav Krušinský, se narodil 22. 3. 1924 v Bludově. V rodině Antonína Krušinského (1895 - 1980) a jeho manželky Marie roz. Krmelové (1892 - 1934). Miroslav byl nejstarší z pěti dětí. Miroslav *1924, Ladislav *1925, Zdeňek *1927, Jarmila *1930 (má babička) a Jaroslav *1939 (matka Jaroslava byla Marie roz. Janíčková).

O životě mého prastrýce, Miroslava Krušinského jsem toho ještě před nedávnem moc nevěděl. O jeho osobu jsem se začal zajímat, až když jsem z rodinného vyprávění zjistil, že byl za války v Rusku a snad že vstoupil do naší zahraniční armády pod velením Ludvíka Svobody.

Moje první kroky vedly do vojenského archivu, kde by mohly být nějaké informace. V archivu jsem zjistil, že rodinná historka je podložená fakty.

Z archivu jsem zjistil, že byl Miroslav Krušinský za II. světové války povolán do pracovního oddílu Wehrmachtu (Todtova organizace) a s ním se dostal na východní frontu. To bylo na jaře roku 1942. V organizaci působil jako „Frontarbeiter“ u Charkova. Z této jednotky Wehrmachtu se mu podařilo zběhnout k Rudé armádě.

Vasil Jovbak (odkaz na jeho vzpomínky)ve své knize uvádí, že od června do listopadu r. 1942 už bojoval v partyzánské skupině. A že na přelomu let 1942 – 1943 se účastnil bojů o Charkov s 10. Gardovým sborem, 9. Tankovou divizí NKVD. Já jsem však zjistil, že Miroslav Krušinský byl zařazen do Rudé armády až 29. března 1943. Bohužel jsem zatím nenašel jakýkoli důkaz, že by Miroslav bojoval už od listopadu 1942 v Rudé armádě. Nicméně něco pravdy na tom bude. Vycházím z toho, že tankistou se člověk nerodí a obsluhu tanku se musel někde naučit. Později, když Rudá armáda cvičila v tankové škole v Tambově naše vojáky pro 1. československou tankovou brigádu, Miroslav se výcviku neúčastnil. Z toho usuzuji, že výcvik získal v 9. tankové divizi Rudé armády.

Do Československé armády je Miroslav Krušinský prezentován v Buzuluku 26. 4. 1943.

Dne 30. 9. 1943 je v Novochopersku zařazen do nově vzniklého 1. čs. tankového praporu 1. čs. Brigády. Tankový prapor měl na začátku své historie 10 tanků T-34/76. Na zakoupení tanků se finančně skládal celý náš armádní sbor v SSSR. Každý z tanků dostal při slavnostním předávání své historické jméno. Jmenování prováděl přímo Ludvík Svoboda a každému tankistovi stiskl ruku a popřál mnoho štěstí.  

První tank dostal jméno "ŽIŽKA", jeho velitel byl ppor. Josef Buršík. Ludvík Svoboda prohlásil při jmenování větu: „Žižka nebyl nikdy nikým poražen.“ Další tanky dostali jména: Jánošík, Podkarpatský partyzán, Zborov, Bachmač, Sokolovo, Lidice, Ležáky, Praha a poslední Jaroš.

Miroslav Krušinský v té době ještě jako svobodník, byl zařazen do osádky tanku "SOKOLOVO", pod velením ppor. Lumíra Pisarského. Osádku tanku tvořili čtyři muži: velitel ppor. Lumír Pisarský, řidič čet. Vasil Kobulej, střelec – radista svob. Stěpan Josefčuk a svob. Miroslav Krušinský jako nabíječ.

5. 10. 1943 v 8:15 ráno odjíždí Miroslav spolu s celým tank. praporem na frontu. Místo prvního ostrého boje v Československé armádě bude Kyjev.

Čekala ho cesta dlouhá přes 800km. Při cestě v noci, na 16. října vlak napadl německý bombardér Ju-88. Nikomu se nic vážného nestalo, byla poškozena pouze trať. Po rychlé opravě mohl vlak pokračovat dál k frontě. Přesně za měsíc od odjezdu na frontu se Miroslav Krušinský účastnil dne 5. 11. 1943 osvobození Kyjeva. Útok začal v 13h a 10min. Útok byl veden ze severu. Hned na začátku útoku, museli tankisté překonávat protitankový příkop. Zde byl zasažen tank velitele Buršíka, ale bez poškození pokračoval dál v boji. Druhý tank des. Vrány najel na minu, která zpřetrhala tanku pás. Miroslavův tank pokračoval dál v boji a okolo 14h slavil první úspěch. Osádce tanku se totiž podařilo zničit samohybné dělo. V dalším průběhu útoku zaznamenala osádka tanku další úspěch, když zničila německý tank a dvě vozidla. Před šestou hodinou se podařilo tankům probít až k zoologické zahradě, ale silná německá protitanková dělostřelba je donutila k ústupu. To však netrvalo dlouho a i tento odpor byl zničen. Naši tankisté v pozdních večerních hodinách osvobodili kyjevské nádraží a tím splnili stanovený úkol pro 5. listopad.

6. 11. 1943 v 02:00 se dal tankový prapor opět do pohybu, směrem k Dňepru. Okolo 7 hodiny ráno dorazily naše jednotky k řece u Lysé Gorky. Kyjev byl osvobozen.

Po osvobození Kyjeva, čekaly na Miroslava Krušinského další bitvy u Fastova, Čerňachova, Vasilkova, Bíle Cerkvi atd.

Karpatsko – dukelská operace. Miroslav Krušinský se účastnil i karpatsko-dukelské operace. Operace začala  8.9.1944, útokem na město Duklu a na začátku určitě netušil, že se mu tato operace stane osudnou. Tato operace dodnes vzbuzuje rozporuplné názory. Operace měla trvat 5 dní! Dnes víme, že to byla bitva, kde naše armáda zaznamenala největší ztráty na životech i materiálu. Operace se nakonec protáhla až do zimních měsíců roku 1944.

Miroslav prošel až k Československým hranicím do obce Zyndranowa.

30.9.1944 - Úkolem tohoto dne, bylo dosáhnout československých hranic. Východištěm k útoku, byla pohraniční obec Zyndranowa. Celý den se naše jednotky pokoušely dostat na československé hranice. V 17h začal po marných pokusech nový útok, velel mu npor. Vrána. Útoku se zřejmě účastnilo 7 našich tanků. Útok se od začátku nevyvíjel dobře. V bažinatém terénu zapadlo několik tanků a byli pod silnou palbou nepřítele. Útok se po těžkých ztrátách úplně zastavil. Při útoku došlo k přerušení telefonního spojení, npor. Vrána se rozhodl zajet s jedním ze zbylých tanků na velitelství brigády. Npor. Františka Vránu doprovázel rtm. Alois Benek. Oba dva přišli k tanku mého prastrýce Miroslava Krušinského a chystali se odjet na velitelsví. Protože v tanku nebylo místo, musel voj. Evžen Carboch vystoupit a to mu zřejmě zachránilo život. V tanku jelo na velitelství 5 osob: Velitel tanku čet. Miroslav Krušinský, rtm. Alois Benek, npor. František Vrána, řidič svob. Fedor Smolík a svob. Petroucí (křestní jméno jsem nezjistil). Cestou na velitelství tank s pětičlennou posádkou zmizel. Prastrýc po válce sepsal vzpomínky na boje u obce Zyndranowa a státní hranici. Tyto vzpomínky jsem získal od jeho syna a tímto mu za ně děkuji. V těchto vzpomínkách vysvětluje, jak se dostal s celou osádkou tanku do německého zajetí.

Přepis vzpomínek Miroslava Krušinského:

Beneka jsem neviděl a neznal do 29. 9. 1944. V tento den ,jsem vedl útok na obec Zyndranowou. Útok jsme zahájili v 7:30 a v prudké dělostřelecké palbě jsme vyjeli z východiště útoku dolů do Zyndranowé a překročili potok. Při sjíždění z kopce jsme překročili 1. Brigádu, která byla rozmístěna na rohu a kterou jsme měli podporovat k útoku. Po překročení potoka jsme se rozvinuli a já zůstal na pravém křídle, okamžitě jsme zahájili boj o vesnici, která byla obsazena silnými německými útvary. Část tanků hned při zahájení útoku najela na protitankové miny a zůstaly poškozené v potoce. Zbytek tanků se probil vesnicí a vyjel přes prudkou dělostřeleckou palbu na svah směrem k československé hranici, která byla vzdálená od Zyndranowé asi 900m. Probíjel jsem se vesnicí též. Při dosažení druhé strany vesnice jsem zjistil, že přede mnou asi 300m stojí Jasiokův tank a je podbit. Se mnou vyjeli ještě 2 tanky. Byl to Porazík a Končický. V silné dělostřelecké palbě a bez pěchoty, která zůstala v protitankovém příkopě, jsme zastavili a opětovali palbu .Asi po 15min jsem dostal rozkaz velitelství praporu, který nařizoval, abychom se vrátili na příčnou cestu podél potoka a vyčkali tam dalšího rozkazu. Vrátil jsem se s ostatními do určeného prostoru v silné dělostřelecké palbě. Po dosažení potoku jsem viděl tank T70, který sjel z kopce, odkud jsme vyrazily k útoku. Dosáhl 50m před potokem a tam dostal několik zásahů dělostřeleckých granátů. Rozstříleli mu celý podvozek a byl nepojízdný. Z tanku vyskočil řidič tanku a rotmistr Benek. Benek zpozoroval můj tank a běžel ke mě. Vylezl jsem v příklopu a ptal se ho, co potřebuje. Ptal se, kde je velitel praporu, že mu nese rozkaz od velitele brigády. Ukázal jsem mu kostelík a řekl, že je tam, ať tam jde. Asi po 20-ti minutách, přiběhla spojka od velitele praporu, který mi nařizoval, abych předal velení Ficlovi a přijel ke kostelíku. Po příjezdu mi sdělil, že ho mám zavézt k veliteli brigády. Benek totiž přivezl rozkaz, podle kterého jsme měli za každou cenu útočit a dosáhnout československých hranic. Řekl, že nemá čím útočit, protože mu zůstali z praporu jen 4 tanky a pěchota není žádná. Se svým tankem, že najel na minu a proto ho mám odvézt. U něho stál Benek, který ztratil tank u potoka. Nařídil jsem voj. Carbochovi (spodní střelec)aby vystoupil a zůstal na místě. Na jeho místo se posadil npor. Vrána a Benek se posadil na podlahu, ku spodnímu střelci Petroucímu. Než jsme vyrazili, uviděl jsem za kostelíkem na břehu u potoka rtm. Černého, který tam ležel raněn. Vyskočil jsem z tanku a utíkal mu pomoci s ostatními samopalníky. Černý byl raněn do nohou a obtěžován 3 Němci. Černý, když viděl, že je zle tak se chtěl zastřelit. Zasekla se mu pistole a v tom jsme doběhli. Samopalníci jej zvedli a odnesli. Já jsem mu vzal pistoli, aby se nezastřelil. Vrátil jsem se k tanku a dostal rozkaz zůstat na místě velitele tanku a jet na velitelství brigády. Nechtěl jsem jet po holém svahu do kopce, a proto jsem jel vymletým potokem. Asi po 400-500m jsem nařídil řidiči Smolíkovi, aby zahnul do leva a vyjel z potoka. Při vyjetí z potoka jsem byl zasažen silnou dělostřeleckou palbou. Musel jsem rychle zmizet z palby, ale nic jsem neviděl pro dým, plameny a neustálé výbuchy. Zeptal jsem se velitele praporu, co dělat, zda se vrátit? Nařídil, že se musíme dostat na štáb brigády za každou cenu. Nařídil jsem řidiči odbočit více vlevo, kde byli houštiny až dolů z kopce a zvýšit rychlost kolik to půjde. Po nějaké době jsme dosáhli prostoru, kde již nebylo tolik dýmu, a já zpozoroval na zemi telefonní kabel. Rozhodl jsem jet podél něj v domnění, že jde dozadu na štáb brigády. Po několika stech metrech jsem zjistil, že jsme v německém dělostřeleckém postavení. Zároveň jsem zpozoroval silnici Barwinek - Višný Komárník a před sebou, ve vzdálenosti asi 400-500m na silnici stát tanky a auta. Oznámil jsem npor. Vránovi, že jsme vjeli do německého postavení a před námi jsou na silnici tanky a auta a zda mám zahájit palbu. Řekl, že ano a na místo nabíječe se zvedl Benek. Během palby po autech a tancích, jsem si všiml, že Němci tlačí protitankové kanóny. Nařídil jsem řidiči nastartovat a trochu popojet dopředu, otočit vlevo a zpět. Tank se bořil do měkké půdy, těžko se otáčel. Konečně jsme se otočili a vyrazili vpřed. Před tankem byl svah. Při překonávání svahu, ve kterém byl bunkr, tank zapadl. Zároveň jsem zjistil, že tank dostal zásah do prostoru motoru a hoří. Pokusili jsme se vyprostit, ale bezvýsledně. Oznámil jsem veliteli praporu, o co se jedná a řekl, že musíme opustit tank a utéci k našim. Ukázal jsem, kterým směrem mají utíkat. Veliteli praporu, jsem dal Černého zadrženou pistoli. Velitel praporu měl revolver a do něj 4 patrony. Tento chtěl po mě i granát. Poté, jeden po druhém opustili tank. Zničil jsem výstřelem radiostanici, vyhodil do plamenů doklady a vyskočil z tanku. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že Smolík a Petroucí běží správně, ale npor. Vrána a po něm Benek běželi k německým zákopům. Jakmile však npor. Vrána zjistil, co je, otočil se a utíkal zpět k tanku, asi po 100m na něj zahájili Němci palbu z kulometů a prostřelili mu nohy. Ležíc na zemi volal “Benku pomoc“. Benek se otočil, ale když viděl, že je daleko, nevrátil se a běžel k tanku. Vrána, když zjistil, že se dostane do rukou Němců, vzal granát F-1, odjistil u obličeje a tak zahynul. Celou tu dobu jsem stál u zapadnutého, hořícího tanku a díval se na tragédii. Pojednou vyběhli z poza tanku Němci, kteří mě nezahlédli a zahradili Benekovi cestu. Zahájil jsem z pistole i revolveru palbu po Němcích. Po jednou vybuchl na tanku dělostřelecký granát a já ztratil na okamžik vědomí. Probral jsem se a zvedl se. Něco mě uhodilo po hlavě a víc nevím. Probral jsem se a vláčeli mě Benek a Smolík, stáli jsme u mrtvoly npor. Vrány, kterého Němci šacovali. Hlídalo nás 8 SS-manů. Němci nás odvlekly na velitelství německého praporu. Německý major se nás ptal, jestli nevíme, kde má pozorovatelnu generál Svoboda a odkud nám vozí naftu. Nikdo z nás to nevěděl. Major nařídil, aby nás v příkopu zastřelili. Odvedli nás tam. V tu dobu, přijel osobním autem německý oficír a když mě viděl, zeptal se vojáků, co je? Nařídil nestřílet, ale odvézt na velitelství divize do Ladomírové, spoutali nás a odvezli do Ladomírové. Po příchodu tam, nás nechali čekat u kostela. Mezi tím, zaútočila sovětská letadla a celý štáb rozmetala. Nás naložili na auto společně s raněnými a odvezli do Svidníku, kde nás předali na GFP tajné polní policii. Po výslechu nás rozdělili, Smolíka a Petroucího poslali do zajateckého tábora. Mě a Beneka předali Gestapu s tím, že jako němečtí státní příslušníci budeme souzeni. Odvezli nás do Prešova, odkud nás Gestapo odvezlo do Legnice, do internačního tábora Gestapa. Po výsleších jsme čekali, co bude dál. Já jsem se vydával za střelce tanku a Benek co by velitel tanku. Benek měl panický strach, aby Němci nezjistili, že byl příslušný pod dělostřeleckou brigádu. Přesto, že jsme se setkali s vojáky, co sloužili u nás, nikdo Němcům nic neprozradil. 

Po pokusu o útěk 13. 12. 1944 jsme byli Němci dopadeni a souzeni. Dostal jsem 10 let káznice a Benek 8let. Vyšetřování probíhalo dále a přeložili nás do koncentračního tábora Lisno (Lešno). V Legnici se Benek setkal se strážným, s kterým byl na škole a ten mu řekl, že brzo pojede domů na dovolenou. Benek jej přemluvil, aby předal Benekově ženě dopis, ve kterém jí napsal, kde byl a kde je a zároveň jí žádal o poslání dvou obleků, abychom mohli utéci. Dopis se dostal do rukou Gestapa a mě i Beneka strašně zbili. Vzhledem k tomu, že sovětská armáda rychle postupovala na Krakow, evakuovali nás do Riesa u Drážďan (Jakobstahl bei Reiss). V lágru jsme čekali na konečný rozsudek. 18. 3. 1945 zavolali Beneka a vyptávali se, s kým máme v táboře i mimo něj spojení. Benek řekl, že o ničem neví a není mu nic známo. Nabídli mu dovolenku 7 dní, s tím, že nesmí jet na východ od čáry Berlín – Wroclaw – Praha. Ještě ten večer se Benek dozvěděl od Růžičky, že ho Gestapo sleduje. Že chtějí vědět, s kým naváže spojení a kdo je vedoucí odboje v lágru. Dal jsem Benekovi dopis, pro svého otce, uschovaný v tubě od zubní pasty. Benek chtěl jet do Prahy, kde měl sestřenici. Tam se převléknout a podle situace odjet do Břeclavi, kde měl Růžička dědečka hajným. Anebo k mému otci do Bludova a ten mu pomůže na Slovensko, k partyzánům. Slíbili jsme si navzájem, že kdo zůstane naživu, vysvětlí našim úřadům, co se s námi stalo a podá zprávu rodině toho, který zahynul. Následujícího dne Benek odjel. Za 4 dny mě volali k veliteli lágru. Tento se mě ptal, kde je Benek? Řekl jsem mu, že na dovolence, ale kde to nevím. Řekl mi, že dezertoval a byl zastřelen. Potom ode mne chtěl vědět, kdo je velitel odbojové skupiny. Nic jsem neřekl a dostal jsem strašného bití. Druhý den mě odvezli do Berlína, kde jsem byl odsouzen k trestu smrti. Z popraviště se mě podařilo utéci k Sovětské armádě. Po válce mi můj otec sdělil, že v uvedenou dobu pro něj přišlo Gestapo. Musel jít s německým starostou a mým mladším bratrem do Šumperské márnice, kde mu ukazovali tělo mrtvého, který byl zastřelen při útěku z vlaku mezi Olšany a Rudou. Vzhledem k tomu, že měl u sebe dopis pro otce, chtěli Němci vědět, co o tom člověku ví a kdo to je. Otec jej před tím nikdy neviděl a nemohl nic říci. Podle popisu, jak si jej otec pamatoval, jednalo se o Beneka. Během věznění se mě Benek svěřil, že před válkou sloužil jako délesloužící rotný v československé armádě. Po rozpadu Československa, zůstal sloužit ve Slovenské armádě. Asi po roce služby, musel odejít domů do Mostů u Jablůnkova. Doporučili mu práci v dolech. Tam jej přijali, jako předáka. Po nějaké době, dostal povolávací rozkaz do německé armády. Po nástupu, dostal svobodníka a bez výcviku ho poslali do Stalingradu. Po krátké době padl do zajetí. Částečně mě vyčítal, že je to moje vina, že jsem měl dát větší pozor. Benek neuměl německy, jen pár základních slov a těžko se domlouval. Po celou dobu, mě chránil v lágrech před různými živly i donašeči. Osobně nevěřím tomu, že by byl Benek jakýmkoliv německým agentem. Jednak toho nebyl schopen, neuměl jazyk a byl si vědom, že Němci melou s posledního. Benek věděl, že byl 1. 10. 1945 povýšen na nadporučíka. A věřil, že ještě udělá kariéru v naší armádě. O jeho popravě jsem nikdy neslyšel!

Závěr: Mrtvý se nemůže bránit, a proto ho musíme bránit živí. To je ve stručnosti vše o Benekovi a našem zajetí.

Plk. Miroslav Krušinský

Miroslav Krušinský v zajetí prošel koncentračními a zajateckými tábory Lignitz, Nissa, Jakobstahl bei Reiss a Berlín. Z posledně uvedeného tábora v Berlíně 19. 4. 1945 uprchl a přešel frontu. Po několik dní nato (přesně od 22. Do 26.4) se zúčastnil v rámci automobilního pluku 71.672 Rudé armády bitvy o Berlín. Potom byl zadržen orgány NKVD a odeslán do sběrného tábora Landsberg, odkud dorazil jako velitel české skupinky 31.května 1945 do Ostravy, ke své původní jednotce.

V některých knihách, je chybně uváděn Alois Benek s křestním jménem František. Také jsem se dočetl, že byl po válce souzen a dokonce, že válku přežil! Alois Benek (nar. 17.3.1916 v Mostech u Jablunkova) byl zastřelen 20. 3. 1945 mezi Olšany a Rudou n/Mor. při útěku ze zajateckého tábora. Odkaz na válečný hrob ZDE

Miroslav Krušinský, žil po válce ve Svitavách a poté ve Šternberku. 

Po válce se mu narodili 3 synové.

Zemřel v lednu r. 1990 a je pochován ve Šternberku. 

Článek dále zpracovávám a budu jej doplňovat o nové informace.

Zdroj: rodinný archiv

Knihy: Milan Kopecký, 1.čs. tank. brigáda v SSSR, Vasil Jovbak, Pravda o 1 čs. tan. brigádě v SSSR

Internet: www.valecnehroby.army.cz, www. vuapraha.cz, www.pametnaroda.cz

Lhotka u Mrákotína

Pádem stromu zabita.

U červeně značené turistické cesty do Horních Dubenek označuje pamětní kámen místo, kde byla "Mariana Bambula 1831 od stromu padu zabita". Tento nápis zčásti překryl starší text z roku 1815 o usmrcení bleskem Barbory Jamborové na stejném místě.

Z matričního zápisu se dozvíme toto:

16/18 Detto (Březen 1831) č.21 Mariana dcera Mathiase Bambuly, chalupníka z Řásné. 33let - příčina úmrtí: Brand (sněť=následky zranění).

Mariana Bambulová byla má pra.... teta. Zanechala po sobě nemanželskou dceru Theresii (6 let).

 

Jan Jílek člen odbojové skupiny Národní sdružení čs.vlastenců, vedené v oblasti bydliště Šildnerem ml., kterého J.Jílek ostře kritizuje (na vyzvání gestapa se dostavil řetěz zatýkání atd.).Vlastní činnost: společně s řezníkem Jaroslavem Hrubým "živili severní Moravu(Čechy)masem". J.Jílek porážel načerno dobytek a maso dávali českým lidem. Nevěděl nikdy, jaký úkol mu bude přidělen, věděl, "že z toho nevyleze". Byli tak živeni partyzáni, ilegalisté. J.Jílek nic po svém zatčení neprozradil.

 

Zatčení:9.5.1944

 

To už viděl, "že to hoří". Sekl se marod. Nezdržoval se doma, ale musel si jít pro nemocenský lístek. Pracoval tehdy u stolářské firmy Schnabel v dnešní Havlíčkové ulici  v Šumperku. Byla to umělecká stolárna. Udal ho šéf firmy, který telefonoval na gestapo, jakmile si přišel pro pokladenský lístek, a tak byl zatčen v ojektu dílny. K útěku mu chtěl pomoci německý dělník, soc.dem. Lorenz z Oskavy, nepodařilo se. Chtěl utéci přes umývárnu, tam ho ovšem gestapáci nepustili. Utéci se mu nepodařilo ani při pěší eskortě na gestapo u železničních závor. J.Jílek tvrdil, že se mu před zatčením podařilo zahodit pistoli, tvrdí, že organizace v Sudkově zbraně měla a že v Sudkově byl zabit německý četník. Pistoli si prý uschoval, neodevzdal ji po demobilizaci v r.1938. Ze zbraní, které organizace měla, se nikdy proti nacistům nevystřelilo, naházel je prý J.Jílek do "Žižkovy tůně". "Vedoucí byli idioti, zapanikařili". Část zbraní byla po celou válku ukryta v přístavku nad vraty rolníka Kouřela v Kolšově. Na gestapo byl odveden pěšky a začaly výslechy na šumperském gestapu. Byl těžce ztýrán, ač gestapák Bezditschke to brzdil, resp. ptal se, zda jim to bití prý oplatí. Odpověděl, že takový hulvát nebude. Vězněn v býv. donucovací pracovně, tam museli pít vodu ze záchodu.

 

Terezín:

 

Odjezd vlakem, v Bohušovicích na nádraží se prý gestapáci začali hádat mezi sebou a řvali na sebe. Došlo totiž ke kontroverzi mezi eskortou a projíždějícím něm. raněnými vojáky z lazaretního vlaku. Jeden zafačovaný voják na gestapáky prý křičel: "Co je sem taháte, na frontu běžte!". Následoval pěší, pochod do Malé pevnosti.

 

Přijetí:

 

M.Horníček rozbil porcelánovou misku na jídlo hned při přijetí a dostal nafackováno. Stolář Urbášek dostal nakopáno. "Já všecko snášel, protože se mnou se život nikdy nemazlil". Deku jsme nevyfasovali. Byli jsme rozděleni na 2 cely na IV.dvoře. Já byl na"jevišti" vpravo. Hlásil jsem se do práce. Na cele bylo asi 70-80 lidí. Legrace tam nebyla.

 

 

Dopis, takzvaný moták, který děda poslal v r. 1944 z Terezína babičce Marii (roz. Krannichová). V dopise děkuje za narození syna Jeníka a blahopřeje babičce k narozeninám.

 

 

Práce:

 

Dostal jsem se do stolářské dílny. Jeden čas jsem také dělal cimerku. Ve stolárně jsem se zprvu snažil dělat co nejméně, hlavně ovšem kazety jako upomínkové předměty. Byl jsem chycen, tj. kazeta se dostala do rukou Sternkopfovi. V dílně byl kápem František Gronych. Dobrý byl SS Polzer z Pasek, tomu se kazeta mohla ukázat. Ale od Sternkopfa dostal Fr.Granych nařezáno kovovou naběračkou (Sternkopf byl opilý), chtěl vědět, kdo kazetu vyrobil. Tak jsem se přihlásil, protože jsem se na to týrání už nemohl dívat. Nařezáno jsem nedostal, ale pak jsem kazety musel dělat pro Sternkopfa na zakázku. Na půdě nad dílnami jsme kradli hrách a vařili si ho v dílně. Jinak nám Sternkopf, když se objevil, dával chleba, byl věčně opilý. Na dílně se pro SS pálila kořalka z vína, z chleba kradeného vězňům a z ořechů. Aparát obsluhoval V. Berka ze Zábřeha (viz. vzpom. rozhovor s V. Berkou - potvrzuje). Jeden kbelík kořalky jsem ukradl a rozdal na cele vězňům, kteří se opili.

 

Malá pevnost Terezín (IV.dvůr)

 

Padělání anglických liber:

 

Měl jsem dost volný pohyb po dvoře i po prostranství před celami za dílnami. Také po pevnosti jsem se dost volně pohyboval s brašnou na nářadí. V jedné místnosti za dílnami, někde na proti lípě (krásně na ní zpíval kos), tam, kde bývaly uskladněny pily a hoblíky, jsem nakoukl a chlap, který byl uvnitř (český vězeň) na mě zavolal: "Tady děláme falečné peníze, musíš honem ven, nebo nás zabijou." Byl tam rovněž sklad nakradených kancelářských strojů z Francie, které se na pevnosti opravovaly, byly umístěny za dílnami v celách. Byla jich strašná spousta. Mezi vězni byli i nepolitičtí a ti byli sprostí.

 

Zpěv:

 

(to už byl J.Jílek na cele II.dvora) Organizoval učitel Krejčí, který se po válce zastřelil. Organizoval i jiné formy zábavy. Také se na cele konaly přednášky. Při pobytu, na práci na Jenerálce slyšel J.Jílek recitovat komunistickou báseň.

 

Jenerálka: 

 

 

Zámek Jenerálka na Praze 6. Bývalý hospodářský dvůr z konce 18. století neobarokně přestavěn na zámek. V zámku ve 2. polovině 18. století sídlila údajně část rakouského generálního štábu - odtud název Jenerálka. V roce 1922 se stal zámek domovem legionářů - invalidů. Za II. světové války po atentátu na R. Heydricha zde sídlily v dětském domově s vojenským drilem děti rodičů, kteří byli odvezeni do koncentračních táborů, nebo byli popraveni. 

 

J.Jílek: Asi 30 nás tam bylo po 3 týdny. K Moravákům se chovali dozorci hůř-byli jsme považováni za partyzány. Hlídali nás ovšem na Jenerálce češ. četníci. Byli to  prevíti. Jednou jednomu z nich nešťastnou náhodou spustila zbraň, nic se naštěstí nestalo, ale dotyčný pravil: "To by se toho stalo!" Také jsem pracoval na stolářských pracích v pečkárně i na Pankráci. Na Jenerálce byli koně z Lidic. K Moravákům se četníci chovali špatně. Když za mnou po válce přišli kvůli potvrzení o svém chování, vyhodil jsem je. Na Jenerálku nás vezli autem hlavně stoláře, pamatuji se na Jakšu a Urbana. To co o Jenerálce píše K.Křivánek ("Terezín-Jenerálka" Hlas revoluce : roč.29, č.25 z 21.6.1975) je všechno lež, říká J.Jílek. Na pevnosti se i lumpárny ovšem dělaly, např. v prádelně po pravé straně dílen se koupávaly ženy, no udělali jsme ve zdi díry a koukali na ně. Nějaký plukovník na to složil báseň. Když jsem přišel do dílen, bydlel jsem v cele za dílenským dvorem. My jsme odcházeli na koupání na I. dvůr vedeni kápem Schleisem, v několikastupech, po vojensku. To štvalo gestapáky, řízné povely udílel kápo atd. Blechy jsem neměl díky tomu, že jsem deku polil naftou, tak na mě nešly. Je možné říct, že dílny se měly lépe než ostatní. Já jsem se dostal na mnoho míst na pevnosti, prakticky všude. Tak jsem např. dělal vrata na IV. dvůr. V jedné cele tam byla zavřená židovka s děckem a krásně zpívala, to jsem plakal. S Hatoňem jsem spravovali dveře k její cele.

 

 

Rádio na dílnách:

 

J.Jílek tvrdí, že měl hlavní podíl na zhotovení přijímače, a to ze součástek, získaných z přijímačů bachařů, které si dali opravit na dílny po bouřce, kdy se jim přístroje spálily. Prý s vězněm Janodů sestavili rádio podle plánku, který nakreslil J.Jílek. Poslouchalo se prý 4x denně. Shodně s Berkou vypovídá J.Jílek, že byla proražena zeď do Polzerovy kanceláře, Sternkopf byl věčně v kantýně. Poslouchal Hatoň. Ze zpráv si J.Jílek pamatuje na Churchillovu řeč, reprodukovanou v čes. vysílání z Londýna: "Válka skončí brzy na jaře (1945)".  Z Moskvy Gottwald reprodukoval prý Stalinova slova o tom, že "bez spojenců bychom válku nevyhráli". Zprávy byly předávány lékařům na marodku. J.Jílek se dostal do styku s K.Kroftou, jemuž je sděloval v bramborárně. S Kroftou měl diskuse, věřil J.Jílek v myšlenky komunismu. Kroftu prý nazýval v žertu "travičem studní", Krofta ho zval na náštěvu po válce. Jeho sestře, která byla vězněna na ženském dvoře, nosil od něho dopisy, předávány prostřednictvím učitelky. Jinak Krofta byl podle J.Jílka dobrý, rozumný člověk. Byl ovšem na manuální práci nešikovný, "já na pevnosti jsem byl mnohem mocnější než on", shrnul svůj úsudek J.Jílek. O vězni Pouzarovi z Ústí n/O. říká,že ošetřoval a krmil na pevnosti prasata, od něho získávány brambory, zelí při šlapání, které prováděli vězňové.Také v okruhu těchto vězňů šířil J.Jílek zprávy z rozhlasu. J.Jílek kritizoval strach některých vězňů: vězeň Suchomel ze Zábřeha prý chtěl J.Jílka udat, že se na dílně poslouchá rádio a říkal to přímo v dílně. Celá dílna se ovšem postavila na Jílkovu stranu, se Suchomelem se Jílek porval, rozsoudil to kápo Schleis. Byli u toho jmenovitě Kučera, Čapík z Rynic u Plzně.

 

Dozorci: 

 

SS-Oberscharführer Stefan Rojko (1910–2000)

 

J.Jílek: "Rojko jezdil po židovských vězních s vozíkem před kuchyní, seděl nahoře a vězňové vozík museli tahat. J.Jílek stál a viděl tuto scénu. Stál před skladem potravin, Byli to židé z ghetta. Bylo to strašné! J.Jílek tehdy prý čekal s bečkou na chleba."

 

Stefan Rojko (15. prosince 1910 Hörbing u Deutschlandsbergu – 12. října 2000 Štýrský Hradec) byl v době druhé světové války SS-Oberscharführer v Malé pevnosti Terezín, „pravá ruka“ velitele pevnosti Heinricha Jöckela. Po válce utekl do Štýrského Hradce,později (1963) byl odsouzen k doživotnímu trestu, podmínečně byl propuštěn 24.června 1975.

 

Vzpomínky dalších pamětníků:

 

Božena Kopová: "Jednou přišel SS Rojko na celu, bylo nás tam asi 50 žen a začal mezi nás střílet. Musely jsme vycházet ze dveří a on nás každou tloukl obuškem."

 

Jan Dušek: "Přivezli tam židovskou rodinu, čtyři muži, tři ženy a pět dětí. Nahoře jsem opravoval komín a Soukup přišel, abych si vytáhl žebřík nahoru. Bylo horko, v srpnu. Děti plakaly, tak jeden muž šel do Schreibstube a chtěl vodu. Dostal namláceno a za chvíli znova. Jedna měla náušnici – byl jsem schovaný za komínem, aby mě neviděli – a Rojko rozepínal její náušnici. Kopnul do ní a přinesl si nůž. Uřízl ji i s laloučkem, a jak ji řízl, tak ona zvedla ručičku a on ji ještě domlátil. Takový škaredý zážitek, i když jich bylo denně mnoho zabitých a umlácených."

 

 

 

Theodor Hohaus

 

J.Jílek: "Hohaus byl asi dobrý, měl silnou motorku BMW, na níž se jednou těžce naboural a zranil."

 

Theodor Hohaus působil od 1.12.1941 jako dozorce vězňů v tzv. věznici praždského gestapa, na Malé

pevnosti jako klíčník, kurýr a zásobovač, patřil k světlým výjimkám mezi zaměstnanci gestapa v Malé pevnosti. Dopravoval balíčky, dopisy, nešel nikdy do popravy, jeho manželka odmítla být bachařkou, nebyl ani odsunutý a odešel odsud do Německa až v roce 1968. Po válce byl dvakrát souzen a vždy zproštěn viny.

 

Vzpomínky dalších pamětníků:

 

Ivan Picura: "Hlavním svědkem u soudního přelíčení s Jöckelem byl gestapák Theodor Hohaus, který se těšil oblibě mezi bývalými vězni, protože jim pomáhal. Hohaus byl nakonec propuštěn. „Ostatní svědkové křičeli: ,Ať žije Hohaus!‘ Zvedli ho na ruce a já musel hlídat, aby ho některý Němec neprobodl. On říkal: ,Prosím vás, nepouštějte mě, já chci ještě zpátky do basy, aby mi Němci něco neudělali.‘ Pak ho hlídali i doma v Mrázové ulici v Litoměřicích, kde bydlel. Nakonec šel dobrovolně do Západního Německa."

 

Daňková Lidmila: "Byl tam hodný a báječný dozorce Hohaus. Ten měl od všech vězňů z Terezína takové dobrozdání, že po roce 1945 nebyl souzen, zůstal v Čechách a žil na Litomeřicku."

 

 

 

 

Dodatek:

 

1.Jednou šel něco spravovat k Jöckelovi do bytu, byla tam M.Pixová, zrovna pekla buchty. Řekl prý, ať uhne od trouby, vyndal buchty a odešel s nimi.

2.Zmlácen Mendem, který vyrazil J.Jílkovi zuby.

3.Spoluvězeň Fuchsa ze Šumperka měl bratra Oldřicha, který byl ve Španělsku, znal se s kpt.Fajtlem. Po válce Fajtl navštívil Šumperk a hovořil s Fuchsou i Jílkem.

 

 

 

Odchod z Terezína:

 

Odjel do Breslau, J.Jílek chtěl za každou cenu utéct. V Breslau, ve věznici se mu naskytla příležitost při odvážení vězňů autobusem. Chytil se zespodu a vyjel z brány věznice. Breslau byla bombardována, zmatek, v jednom z domů se přejedl sádlem. Dostal se na nádraží, odtud do Lodže, kde se setkal s Rudou armádou. Jezdil prý pak s autem, dostal rudoarmějskou uniformu. Došel až do Ostravy, kde se mu splnil sen: dojet domů na takovém "bavoráku"  

(BMW-motocykl 500ccm,výroba:Bayerische Motor-Werke) jaký měl na Malé pevnosti Hohaus. Po válce také na něm závodil. Svědkové toho, že na pevnosti říkal, že na takové motorce se vrátí domů, jsou: Hübl, Hatoň, V.Berka.

 

  Děda na válečné motorce zn.BMW při závodech.(Číslo 1 vpravo)

 

 

Návrat domů: 26.5.1945

 

                                                                                                 

 

Poznámka:

 

J.Jílek je člověk velmi svérázný, který má některé rysy ze švejkovských postav a jiné z doby starých bouřliváků. Záznam rozhovoru byl pořizován obtížně a nikoliv na jednom místě. Jinak je to ovšem člověk velice hodný a nesobecký. Pro své poněkud výstřední chování je znám jako zvláštní postava v Šumperku a nazýván různými přezdívkami, nejčastěji "Forsajt". Psal o něm "Mladý svět", č.10, roč.1964, článek J.Velek: Anno, neplač a zase přijeď. (str.6). Je to článek o čs.mistryni světa v krasojízdě na kole Anně Matouškové, která v závěru interview děkuje panu "Forsajtovi" ze Šumperka (pravým jménem se jí J.Jílek nepředstavil) za dar: láhev medu pro posílení nervů před závody. J.Jílek si nepřál, aby mu opis vzpomínky byl zaslán a "zakázal" si jakékoliv další dotazy týkající se jeho "terezínské historie", jak řekl.

 

zdroj: (památník terezín,paměť národa,osobní archiv)