Plk. Miroslav Krušinský, tankista 1.čs. tankové brigády v SSSR 1924 - 1990

Tento článek, pojednává o životě mého prastrýce, plk. Miroslava Krušinského (tankisty - 1.čs.tankové brigády v SSSR).

Miroslav Krušinský, se narodil 22. 3. 1924 v Bludově. V rodině Antonína Krušinského (1895 - 1980) a jeho manželky Marie roz. Krmelové (1892 - 1934). Miroslav byl nejstarší z pěti dětí. Miroslav *1924, Ladislav *1925, Zdeňek *1927, Jarmila *1930 (má babička) a Jaroslav *1939 (matka Jaroslava byla Marie roz. Janíčková).

O životě mého prastrýce, Miroslava Krušinského jsem toho ještě před nedávnem moc nevěděl. O jeho osobu jsem se začal zajímat, až když jsem z rodinného vyprávění zjistil, že byl za války v Rusku a snad že vstoupil do naší zahraniční armády pod velením Ludvíka Svobody.

Moje první kroky vedly do vojenského archivu, kde by mohly být nějaké informace. V archivu jsem zjistil, že rodinná historka je podložená fakty.

Z archivu jsem zjistil, že byl Miroslav Krušinský za II. světové války povolán do pracovního oddílu Wehrmachtu (Todtova organizace) a s ním se dostal na východní frontu. To bylo na jaře roku 1942. V organizaci působil jako „Frontarbeiter“ u Charkova. Z této jednotky Wehrmachtu se mu podařilo zběhnout k Rudé armádě.

Vasil Jovbak (odkaz na jeho vzpomínky)ve své knize uvádí, že od června do listopadu r. 1942 už bojoval v partyzánské skupině. A že na přelomu let 1942 – 1943 se účastnil bojů o Charkov s 10. Gardovým sborem, 9. Tankovou divizí NKVD. Já jsem však zjistil, že Miroslav Krušinský byl zařazen do Rudé armády až 29. března 1943. Bohužel jsem zatím nenašel jakýkoli důkaz, že by Miroslav bojoval už od listopadu 1942 v Rudé armádě. Nicméně něco pravdy na tom bude. Vycházím z toho, že tankistou se člověk nerodí a obsluhu tanku se musel někde naučit. Později, když Rudá armáda cvičila v tankové škole v Tambově naše vojáky pro 1. československou tankovou brigádu, Miroslav se výcviku neúčastnil. Z toho usuzuji, že výcvik získal v 9. tankové divizi Rudé armády.

Do Československé armády je Miroslav Krušinský prezentován v Buzuluku 26. 4. 1943.

Dne 30. 9. 1943 je v Novochopersku zařazen do nově vzniklého 1. čs. tankového praporu 1. čs. Brigády. Tankový prapor měl na začátku své historie 10 tanků T-34/76. Na zakoupení tanků se finančně skládal celý náš armádní sbor v SSSR. Každý z tanků dostal při slavnostním předávání své historické jméno. Jmenování prováděl přímo Ludvík Svoboda a každému tankistovi stiskl ruku a popřál mnoho štěstí.  

První tank dostal jméno "ŽIŽKA", jeho velitel byl ppor. Josef Buršík. Ludvík Svoboda prohlásil při jmenování větu: „Žižka nebyl nikdy nikým poražen.“ Další tanky dostali jména: Jánošík, Podkarpatský partyzán, Zborov, Bachmač, Sokolovo, Lidice, Ležáky, Praha a poslední Jaroš.

Miroslav Krušinský v té době ještě jako svobodník, byl zařazen do osádky tanku "SOKOLOVO", pod velením ppor. Lumíra Pisarského. Osádku tanku tvořili čtyři muži: velitel ppor. Lumír Pisarský, řidič čet. Vasil Kobulej, střelec – radista svob. Stěpan Josefčuk a svob. Miroslav Krušinský jako nabíječ.

5. 10. 1943 v 8:15 ráno odjíždí Miroslav spolu s celým tank. praporem na frontu. Místo prvního ostrého boje v Československé armádě bude Kyjev.

Čekala ho cesta dlouhá přes 800km. Při cestě v noci, na 16. října vlak napadl německý bombardér Ju-88. Nikomu se nic vážného nestalo, byla poškozena pouze trať. Po rychlé opravě mohl vlak pokračovat dál k frontě. Přesně za měsíc od odjezdu na frontu se Miroslav Krušinský účastnil dne 5. 11. 1943 osvobození Kyjeva. Útok začal v 13h a 10min. Útok byl veden ze severu. Hned na začátku útoku, museli tankisté překonávat protitankový příkop. Zde byl zasažen tank velitele Buršíka, ale bez poškození pokračoval dál v boji. Druhý tank des. Vrány najel na minu, která zpřetrhala tanku pás. Miroslavův tank pokračoval dál v boji a okolo 14h slavil první úspěch. Osádce tanku se totiž podařilo zničit samohybné dělo. V dalším průběhu útoku zaznamenala osádka tanku další úspěch, když zničila německý tank a dvě vozidla. Před šestou hodinou se podařilo tankům probít až k zoologické zahradě, ale silná německá protitanková dělostřelba je donutila k ústupu. To však netrvalo dlouho a i tento odpor byl zničen. Naši tankisté v pozdních večerních hodinách osvobodili kyjevské nádraží a tím splnili stanovený úkol pro 5. listopad.

6. 11. 1943 v 02:00 se dal tankový prapor opět do pohybu, směrem k Dňepru. Okolo 7 hodiny ráno dorazily naše jednotky k řece u Lysé Gorky. Kyjev byl osvobozen.

Po osvobození Kyjeva, čekaly na Miroslava Krušinského další bitvy u Fastova, Čerňachova, Vasilkova, Bíle Cerkvi atd.

Karpatsko – dukelská operace. Miroslav Krušinský se účastnil i karpatsko-dukelské operace. Operace začala  8.9.1944, útokem na město Duklu a na začátku určitě netušil, že se mu tato operace stane osudnou. Tato operace dodnes vzbuzuje rozporuplné názory. Operace měla trvat 5 dní! Dnes víme, že to byla bitva, kde naše armáda zaznamenala největší ztráty na životech i materiálu. Operace se nakonec protáhla až do zimních měsíců roku 1944.

Miroslav prošel až k Československým hranicím do obce Zyndranowa.

30.9.1944 - Úkolem tohoto dne, bylo dosáhnout československých hranic. Východištěm k útoku, byla pohraniční obec Zyndranowa. Celý den se naše jednotky pokoušely dostat na československé hranice. V 17h začal po marných pokusech nový útok, velel mu npor. Vrána. Útoku se zřejmě účastnilo 7 našich tanků. Útok se od začátku nevyvíjel dobře. V bažinatém terénu zapadlo několik tanků a byli pod silnou palbou nepřítele. Útok se po těžkých ztrátách úplně zastavil. Při útoku došlo k přerušení telefonního spojení, npor. Vrána se rozhodl zajet s jedním ze zbylých tanků na velitelství brigády. Npor. Františka Vránu doprovázel rtm. Alois Benek. Oba dva přišli k tanku mého prastrýce Miroslava Krušinského a chystali se odjet na velitelsví. Protože v tanku nebylo místo, musel voj. Evžen Carboch vystoupit a to mu zřejmě zachránilo život. V tanku jelo na velitelství 5 osob: Velitel tanku čet. Miroslav Krušinský, rtm. Alois Benek, npor. František Vrána, řidič svob. Fedor Smolík a svob. Petroucí (křestní jméno jsem nezjistil). Cestou na velitelství tank s pětičlennou posádkou zmizel. Prastrýc po válce sepsal vzpomínky na boje u obce Zyndranowa a státní hranici. Tyto vzpomínky jsem získal od jeho syna a tímto mu za ně děkuji. V těchto vzpomínkách vysvětluje, jak se dostal s celou osádkou tanku do německého zajetí.

Přepis vzpomínek Miroslava Krušinského:

Beneka jsem neviděl a neznal do 29. 9. 1944. V tento den ,jsem vedl útok na obec Zyndranowou. Útok jsme zahájili v 7:30 a v prudké dělostřelecké palbě jsme vyjeli z východiště útoku dolů do Zyndranowé a překročili potok. Při sjíždění z kopce jsme překročili 1. Brigádu, která byla rozmístěna na rohu a kterou jsme měli podporovat k útoku. Po překročení potoka jsme se rozvinuli a já zůstal na pravém křídle, okamžitě jsme zahájili boj o vesnici, která byla obsazena silnými německými útvary. Část tanků hned při zahájení útoku najela na protitankové miny a zůstaly poškozené v potoce. Zbytek tanků se probil vesnicí a vyjel přes prudkou dělostřeleckou palbu na svah směrem k československé hranici, která byla vzdálená od Zyndranowé asi 900m. Probíjel jsem se vesnicí též. Při dosažení druhé strany vesnice jsem zjistil, že přede mnou asi 300m stojí Jasiokův tank a je podbit. Se mnou vyjeli ještě 2 tanky. Byl to Porazík a Končický. V silné dělostřelecké palbě a bez pěchoty, která zůstala v protitankovém příkopě, jsme zastavili a opětovali palbu .Asi po 15min jsem dostal rozkaz velitelství praporu, který nařizoval, abychom se vrátili na příčnou cestu podél potoka a vyčkali tam dalšího rozkazu. Vrátil jsem se s ostatními do určeného prostoru v silné dělostřelecké palbě. Po dosažení potoku jsem viděl tank T70, který sjel z kopce, odkud jsme vyrazily k útoku. Dosáhl 50m před potokem a tam dostal několik zásahů dělostřeleckých granátů. Rozstříleli mu celý podvozek a byl nepojízdný. Z tanku vyskočil řidič tanku a rotmistr Benek. Benek zpozoroval můj tank a běžel ke mě. Vylezl jsem v příklopu a ptal se ho, co potřebuje. Ptal se, kde je velitel praporu, že mu nese rozkaz od velitele brigády. Ukázal jsem mu kostelík a řekl, že je tam, ať tam jde. Asi po 20-ti minutách, přiběhla spojka od velitele praporu, který mi nařizoval, abych předal velení Ficlovi a přijel ke kostelíku. Po příjezdu mi sdělil, že ho mám zavézt k veliteli brigády. Benek totiž přivezl rozkaz, podle kterého jsme měli za každou cenu útočit a dosáhnout československých hranic. Řekl, že nemá čím útočit, protože mu zůstali z praporu jen 4 tanky a pěchota není žádná. Se svým tankem, že najel na minu a proto ho mám odvézt. U něho stál Benek, který ztratil tank u potoka. Nařídil jsem voj. Carbochovi (spodní střelec)aby vystoupil a zůstal na místě. Na jeho místo se posadil npor. Vrána a Benek se posadil na podlahu, ku spodnímu střelci Petroucímu. Než jsme vyrazili, uviděl jsem za kostelíkem na břehu u potoka rtm. Černého, který tam ležel raněn. Vyskočil jsem z tanku a utíkal mu pomoci s ostatními samopalníky. Černý byl raněn do nohou a obtěžován 3 Němci. Černý, když viděl, že je zle tak se chtěl zastřelit. Zasekla se mu pistole a v tom jsme doběhli. Samopalníci jej zvedli a odnesli. Já jsem mu vzal pistoli, aby se nezastřelil. Vrátil jsem se k tanku a dostal rozkaz zůstat na místě velitele tanku a jet na velitelství brigády. Nechtěl jsem jet po holém svahu do kopce, a proto jsem jel vymletým potokem. Asi po 400-500m jsem nařídil řidiči Smolíkovi, aby zahnul do leva a vyjel z potoka. Při vyjetí z potoka jsem byl zasažen silnou dělostřeleckou palbou. Musel jsem rychle zmizet z palby, ale nic jsem neviděl pro dým, plameny a neustálé výbuchy. Zeptal jsem se velitele praporu, co dělat, zda se vrátit? Nařídil, že se musíme dostat na štáb brigády za každou cenu. Nařídil jsem řidiči odbočit více vlevo, kde byli houštiny až dolů z kopce a zvýšit rychlost kolik to půjde. Po nějaké době jsme dosáhli prostoru, kde již nebylo tolik dýmu, a já zpozoroval na zemi telefonní kabel. Rozhodl jsem jet podél něj v domnění, že jde dozadu na štáb brigády. Po několika stech metrech jsem zjistil, že jsme v německém dělostřeleckém postavení. Zároveň jsem zpozoroval silnici Barwinek - Višný Komárník a před sebou, ve vzdálenosti asi 400-500m na silnici stát tanky a auta. Oznámil jsem npor. Vránovi, že jsme vjeli do německého postavení a před námi jsou na silnici tanky a auta a zda mám zahájit palbu. Řekl, že ano a na místo nabíječe se zvedl Benek. Během palby po autech a tancích, jsem si všiml, že Němci tlačí protitankové kanóny. Nařídil jsem řidiči nastartovat a trochu popojet dopředu, otočit vlevo a zpět. Tank se bořil do měkké půdy, těžko se otáčel. Konečně jsme se otočili a vyrazili vpřed. Před tankem byl svah. Při překonávání svahu, ve kterém byl bunkr, tank zapadl. Zároveň jsem zjistil, že tank dostal zásah do prostoru motoru a hoří. Pokusili jsme se vyprostit, ale bezvýsledně. Oznámil jsem veliteli praporu, o co se jedná a řekl, že musíme opustit tank a utéci k našim. Ukázal jsem, kterým směrem mají utíkat. Veliteli praporu, jsem dal Černého zadrženou pistoli. Velitel praporu měl revolver a do něj 4 patrony. Tento chtěl po mě i granát. Poté, jeden po druhém opustili tank. Zničil jsem výstřelem radiostanici, vyhodil do plamenů doklady a vyskočil z tanku. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že Smolík a Petroucí běží správně, ale npor. Vrána a po něm Benek běželi k německým zákopům. Jakmile však npor. Vrána zjistil, co je, otočil se a utíkal zpět k tanku, asi po 100m na něj zahájili Němci palbu z kulometů a prostřelili mu nohy. Ležíc na zemi volal “Benku pomoc“. Benek se otočil, ale když viděl, že je daleko, nevrátil se a běžel k tanku. Vrána, když zjistil, že se dostane do rukou Němců, vzal granát F-1, odjistil u obličeje a tak zahynul. Celou tu dobu jsem stál u zapadnutého, hořícího tanku a díval se na tragédii. Pojednou vyběhli z poza tanku Němci, kteří mě nezahlédli a zahradili Benekovi cestu. Zahájil jsem z pistole i revolveru palbu po Němcích. Po jednou vybuchl na tanku dělostřelecký granát a já ztratil na okamžik vědomí. Probral jsem se a zvedl se. Něco mě uhodilo po hlavě a víc nevím. Probral jsem se a vláčeli mě Benek a Smolík, stáli jsme u mrtvoly npor. Vrány, kterého Němci šacovali. Hlídalo nás 8 SS-manů. Němci nás odvlekly na velitelství německého praporu. Německý major se nás ptal, jestli nevíme, kde má pozorovatelnu generál Svoboda a odkud nám vozí naftu. Nikdo z nás to nevěděl. Major nařídil, aby nás v příkopu zastřelili. Odvedli nás tam. V tu dobu, přijel osobním autem německý oficír a když mě viděl, zeptal se vojáků, co je? Nařídil nestřílet, ale odvézt na velitelství divize do Ladomírové, spoutali nás a odvezli do Ladomírové. Po příchodu tam, nás nechali čekat u kostela. Mezi tím, zaútočila sovětská letadla a celý štáb rozmetala. Nás naložili na auto společně s raněnými a odvezli do Svidníku, kde nás předali na GFP tajné polní policii. Po výslechu nás rozdělili, Smolíka a Petroucího poslali do zajateckého tábora. Mě a Beneka předali Gestapu s tím, že jako němečtí státní příslušníci budeme souzeni. Odvezli nás do Prešova, odkud nás Gestapo odvezlo do Legnice, do internačního tábora Gestapa. Po výsleších jsme čekali, co bude dál. Já jsem se vydával za střelce tanku a Benek co by velitel tanku. Benek měl panický strach, aby Němci nezjistili, že byl příslušný pod dělostřeleckou brigádu. Přesto, že jsme se setkali s vojáky, co sloužili u nás, nikdo Němcům nic neprozradil. 

Po pokusu o útěk 13. 12. 1944 jsme byli Němci dopadeni a souzeni. Dostal jsem 10 let káznice a Benek 8let. Vyšetřování probíhalo dále a přeložili nás do koncentračního tábora Lisno (Lešno). V Legnici se Benek setkal se strážným, s kterým byl na škole a ten mu řekl, že brzo pojede domů na dovolenou. Benek jej přemluvil, aby předal Benekově ženě dopis, ve kterém jí napsal, kde byl a kde je a zároveň jí žádal o poslání dvou obleků, abychom mohli utéci. Dopis se dostal do rukou Gestapa a mě i Beneka strašně zbili. Vzhledem k tomu, že sovětská armáda rychle postupovala na Krakow, evakuovali nás do Riesa u Drážďan (Jakobstahl bei Reiss). V lágru jsme čekali na konečný rozsudek. 18. 3. 1945 zavolali Beneka a vyptávali se, s kým máme v táboře i mimo něj spojení. Benek řekl, že o ničem neví a není mu nic známo. Nabídli mu dovolenku 7 dní, s tím, že nesmí jet na východ od čáry Berlín – Wroclaw – Praha. Ještě ten večer se Benek dozvěděl od Růžičky, že ho Gestapo sleduje. Že chtějí vědět, s kým naváže spojení a kdo je vedoucí odboje v lágru. Dal jsem Benekovi dopis, pro svého otce, uschovaný v tubě od zubní pasty. Benek chtěl jet do Prahy, kde měl sestřenici. Tam se převléknout a podle situace odjet do Břeclavi, kde měl Růžička dědečka hajným. Anebo k mému otci do Bludova a ten mu pomůže na Slovensko, k partyzánům. Slíbili jsme si navzájem, že kdo zůstane naživu, vysvětlí našim úřadům, co se s námi stalo a podá zprávu rodině toho, který zahynul. Následujícího dne Benek odjel. Za 4 dny mě volali k veliteli lágru. Tento se mě ptal, kde je Benek? Řekl jsem mu, že na dovolence, ale kde to nevím. Řekl mi, že dezertoval a byl zastřelen. Potom ode mne chtěl vědět, kdo je velitel odbojové skupiny. Nic jsem neřekl a dostal jsem strašného bití. Druhý den mě odvezli do Berlína, kde jsem byl odsouzen k trestu smrti. Z popraviště se mě podařilo utéci k Sovětské armádě. Po válce mi můj otec sdělil, že v uvedenou dobu pro něj přišlo Gestapo. Musel jít s německým starostou a mým mladším bratrem do Šumperské márnice, kde mu ukazovali tělo mrtvého, který byl zastřelen při útěku z vlaku mezi Olšany a Rudou. Vzhledem k tomu, že měl u sebe dopis pro otce, chtěli Němci vědět, co o tom člověku ví a kdo to je. Otec jej před tím nikdy neviděl a nemohl nic říci. Podle popisu, jak si jej otec pamatoval, jednalo se o Beneka. Během věznění se mě Benek svěřil, že před válkou sloužil jako délesloužící rotný v československé armádě. Po rozpadu Československa, zůstal sloužit ve Slovenské armádě. Asi po roce služby, musel odejít domů do Mostů u Jablůnkova. Doporučili mu práci v dolech. Tam jej přijali, jako předáka. Po nějaké době, dostal povolávací rozkaz do německé armády. Po nástupu, dostal svobodníka a bez výcviku ho poslali do Stalingradu. Po krátké době padl do zajetí. Částečně mě vyčítal, že je to moje vina, že jsem měl dát větší pozor. Benek neuměl německy, jen pár základních slov a těžko se domlouval. Po celou dobu, mě chránil v lágrech před různými živly i donašeči. Osobně nevěřím tomu, že by byl Benek jakýmkoliv německým agentem. Jednak toho nebyl schopen, neuměl jazyk a byl si vědom, že Němci melou s posledního. Benek věděl, že byl 1. 10. 1945 povýšen na nadporučíka. A věřil, že ještě udělá kariéru v naší armádě. O jeho popravě jsem nikdy neslyšel!

Závěr: Mrtvý se nemůže bránit, a proto ho musíme bránit živí. To je ve stručnosti vše o Benekovi a našem zajetí.

Plk. Miroslav Krušinský

Miroslav Krušinský v zajetí prošel koncentračními a zajateckými tábory Lignitz, Nissa, Jakobstahl bei Reiss a Berlín. Z posledně uvedeného tábora v Berlíně 19. 4. 1945 uprchl a přešel frontu. Po několik dní nato (přesně od 22. Do 26.4) se zúčastnil v rámci automobilního pluku 71.672 Rudé armády bitvy o Berlín. Potom byl zadržen orgány NKVD a odeslán do sběrného tábora Landsberg, odkud dorazil jako velitel české skupinky 31.května 1945 do Ostravy, ke své původní jednotce.

V některých knihách, je chybně uváděn Alois Benek s křestním jménem František. Také jsem se dočetl, že byl po válce souzen a dokonce, že válku přežil! Alois Benek (nar. 17.3.1916 v Mostech u Jablunkova) byl zastřelen 20. 3. 1945 mezi Olšany a Rudou n/Mor. při útěku ze zajateckého tábora. Odkaz na válečný hrob ZDE

Miroslav Krušinský, žil po válce ve Svitavách a poté ve Šternberku. 

Po válce se mu narodili 3 synové.

Zemřel v lednu r. 1990 a je pochován ve Šternberku. 

Článek dále zpracovávám a budu jej doplňovat o nové informace.

Zdroj: rodinný archiv

Knihy: Milan Kopecký, 1.čs. tank. brigáda v SSSR, Vasil Jovbak, Pravda o 1 čs. tan. brigádě v SSSR

Internet: www.valecnehroby.army.cz, www. vuapraha.cz, www.pametnaroda.cz